III. Blatný a halloween

Shrabovat listí v parcích, jaká klidná práce. Přecházet sem a tam a pomalu se vracet,/ Jako se vrací čas, jako se vrací dálka,/ Nostalgická jak známky na obálkách.//Našel jsem dopis, jenom tužkou psaný,/ Smazaný deštěm, zpola roztrhaný.//Ó dobo dopisů, kde jsi, kde jsi?/ Jak Rilke psal jsem dlouhé dopisy;/ teď mlčím, sbohem, přišel listopad./ Ryšavý koně vyjíždějí z vrat. (Podzim, Stará bydliště, Ivan Blatný)

■ Brno je metropolí básníků. Berlín je metropolí melancholie. A listopad je měsícem, který obě tato místa magicky propojí. Čím?

Třeba básní Podzim melancholického básníka Ivana Blatného (1919-1990). Jeden z největších básníků dvacátého století, brněnský rodák Ivan Blatný, přitom nenapsal tuhle báseň v Brně ani v Berlíně, nýbrž v Anglii. Konkrétně za zdmi psychiatrické léčebny st.Clements Hospital, roku 1979. Spolu s ostatními verši zazní báseň Podzim v nahrávce s hlasem Ivana Blatného 31. října v berlínské galerii Zwitschermaschine na Podsdamer Str. 161.

Je myslím příznačné a krásné, že se tak v Berlíně stane přímo o halloweenu, magickém lidovém svátku oslavujícím strašidla z dýní. Také Ivan Blatný žil v době strašidel. Politických, exilových, nakonec i duševních. Jeho osud byl tragický a přesto něčím radostný, protože Blatný neztratil své slovo, své slovo básníka.  Shodou štastných okolností a setkáním s anglickou zdravotní sestrou Frances Meacham mu byl takový život v rámci možností (za zdmi anglických blázinců) ke sklonku života důstojně umožněn. Sociálně, nebo i lidsky, protože Ivan Blatný nebyl bláznem, nýbrž básníkem v exilu s křehkým duševním zdravím. Bylo by něco takového představitelné dnes? Kolik Ivanů Blatných se toulá za zdmi blázinců? Jeden, dva? Nechme fantazírování…

Jméno Ivan Blatný bylo ve čtyřicátých letech minulého století v Československu pojmem. Po roce 1948 mělo být z politických důvodů navždy zapomenuto, protože se básník nevrátil ze stipendijní cesty do Londýna a naopak ve veřejném rozhlasovém projevu v BBC promluvil o nesvobodě v popřevratovém Československu. Více ale prozrazovat nechci, protože od toho přijede z Brna do Berlína vzácný host: renomovaný český spisovatel a nakladatel Martin Reiner, a současně autor obsáhlého, vynikajícího románu o Ivanu Blatném, který nese titul Básník.

Martin Reiner psal svůj román o Ivanu Blatném třicet let. A je to znát. Netušené souvislosti, hluboký vhled, autorská pokora, vášeň a pro čtenáře pak závratná, ne však laciná sdělnost. Po krátkém autorském česko-německém čtení bude připravena moderovaná diskuse s Martinem Reinerem.

Tak přijďte, navzdory bubákům z dýní, nebo právě kvůli nim. Pro všechny zájemce o dvojjazyčný česko-německý cyklus České slovo/Tschechische WortSchätze, cyklus pro všechny milovníky českého poezie a slova. www.facebook.com/events/346145789054223

A něco k odlehčení: Japonský bohemista Keniči Abe se domnívá: “Hlavní město 20. století je Praha. Tolik převratů a historických událostí. Každý převrat přináší nový historický názor. To v Čechách proběhlo několikrát. Měli jste tolik převratů, v důsledku kterých jste si vytvořili odstup od historie.“

No, nevím, odstup od historie, například v těchto dnech navštívil Prahu dalajláma, a zatímco v civilizovaných evropských zemích se jeho příjezd nesl ve znamení korektnosti, nenápadnosti a důstojnosti, v Praze nastaly hody populistů, zapříčiněné nepřijetím dalajlámy  ze strany českých politických elit. Strach českých politiků z odlivu Čínského obchodu? Servilita vůči  politice Číny? Směšné, zvláště když Čína ví, že ji dalajláma nijak neohrožuje.

Tak snad raději zpátky k české literatuře. Ta totiž na rozdíl od politické etiky nezmírá, i když je tak leckdy a ráda českou literární kritikou viděna – a pokud zmírá, pak – doufejme –pozvolněji.

Ze zajímavých knižních novinek bych vás ráda upozornila na nedávno vydanou novelu Jezero Biancy Bellové. Kdo má rád syrovost a temné příběhy, toho by tato pozoruhodná novela s apokalyptickým viděním mikrokosmu neměla minout. Je to psaní nesentimentální, možná kruté, ale v lecčems přesné. A taky fragmentárně úsečné, žádná zavilost nezměrného vypravěčského ega. Pro překladatele by mohlo být výzvou i jako do jisté míry opak mánického vyprávění nedávno oceněné (a bohemisty soutěžně překládané – soutěž Susanny Roth) knihy Do tmy autorky Anny Bolavé.

A když už jsme tak sympaticky u českých autorek, pak se do letošních nominací na cenu Josefa Škvoreckého nominovaly hned čtyři: již zmíněná Anna Bolavá je ve finále se stejnou knihou, za niž dostala Literu v kategorii prózy, Sylva Fischerová s titulem Bizom aneb Služba a mise a Markéta Pilátová s knihou Hrdina od Madridu.

Tou čtvrtou nominovanou je autorka, podle mého mínění nejzajímavější ze všech: Zuzana Brabcová.  Svůj pátý,  poslední román Voliéry dokončila před svou náhlou smrtí ve věku 56 let loni v srpnu.  Kniha je to mrazivá, místy groteskní, pseudodeníková a stylisticky hraniční. Kniha pro všechny, kteří se nenechají snadno opít melodičností a čitelností příběhů. Kniha jako dotyk ze zásvětí. Pochybuji, že by se stala knihou vítěznou, nicméně už samotná její nominace je potěšující.

Vážení zahraniční bohemisté, milí studenti, přátelé. Podzimních dýňových vzdechů bylo v tomto pozdně říjnovém glosáři možná až přespříliš.

Mějte – navzdory dřívějšímu šeření – poklidný a světlý konec října.

Dora Kaprálová