II. Kde je život? Jinde…

Je konec června. A to znamená mimojiné dvouměsíční letní pauzu ve vydávání literárního časopisu HOST. Snad stojí za zmínku, že po roce 1989 navázal Host na slavnou redakci Hostu do domu z šedesátých let, kam přispíval svými texty i letos pětaosmdesátiletý brněnský rodák Milan Kundera, jeden z nejslavnějších českých spisovatelů. I když – českých…

■ Milan Kundera vydává od roku 1975 své knihy výhradně v překladech, později píše francouzsky a s českou polistopadovou kulturou měl nemalé konflikty. Před osmi lety byl dokonce nařčen ze spolupráce se státní policií, ačkoliv ty důkazy příliš průkazné vlastně nebyly. Možná i důsledkem těchto i jiných sporů, táhnoucích se v podstatě od sametové revoluce, zakazoval francouzsky píšící český spisovatel překlady svých posledních románů do češtiny, a to tak důsledně, až vznikaly překlady pirátské. Například román Totožnost (L’Identité) byla roku 2006 stahovaná z internetu nebývalou rychlostí. Psala jsem o tom tehdy text do deníku MFDnes, a dodnes cítím pachuť jistého etického sporu – dělat skrytou reklamu pirátskému, nelegálnímu překladu?

■ Teď je ale červen 2016 a Kunderovo domovské české nakladatelství Atlantis právě ohlásilo autorizované, nové vydání Kunderova románu Život je jinde. Román vychází česky s doslovem Clauda Royeho. „Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka,“ píše Milan Kundera v autorské poznámce. Milan Kundera napsal Život je jinde česky v roce 1969; poprvé vyšel francouzsky pod názvem La vie est ailleurs v Éditions Gallimard roku 1973; a v témže roce román získal francouzskou literární cenu Prix Médicis. Česky pak vyšel poprvé v nakladatelství v torontském exilovém nakladatelství Josefa Škvoreckého roku 1979. A teď tedy konečně znovu! Klidná radost z návratu románového mistra…

■ A když jsme u těch exilových autorů, pak by myslím bylo trestuhodné nezmínit Petra Krále (1941), který, tak jako Milan Kundera, emigroval po roce 1969 do Paříže a tak jako Kundera se nevzdal poslání literáta. Francouzsky psal Petr Král recenze, kritiky a eseje, česky nadále poezii a prózu. Posledních deset let žije opět v Praze a vloni mu vyšly dva podstatné knižní svazky, neprávem opomíjené, a tak je zmiňuji alespoň já. Tím prvním je úctyhodná bichle čítající přes tisíc stran s příznačným názvem Vlastizrady. Jde o promyšlenou, byť neakademicky múzickou sbírku esejů, kritik, a ostrých polemik básníka, bývalého surrealisty a přísného hodnotitele odpadlíků od „prvotního a jediného smyslu literatury, kterým je údiv a smysl pro přesnost“. Kniha Vlastizrady vyšla vloni v nakladatelství Torst a lze se v ní dočíst mimojiné demýtizující text o českém písničkáři Karlu Krylovi, ale i mnohé jiné, nactiutrhačské, leč moudré texty z pera originálního českého básníka a esejisty. Vedle této knihy vydal Petr Král v loni i dvacet let psanou knihu veršů Město je náš les (nakladatelství Fra), a je to opět kniha, v níž jsme my, čtenáři, daleko více udivenými chodci rozkrývajícími fragmentární obrazy měst, než společníci epického příběhu.

■ Ostatně, co vlastně znamená ono neustálé volání po velkém románu v kontextu současné české prózy? Takovou otázku si kladl v posledním, červnovém vydání měsíčníku Host i jeho šéfredaktor Miroslav Balaštík v eseji Čekání na román. Ve své stati dochází k poznání, že: „k tomu, aby se stal román velkým a vykročil mimo literaturu, je zapotřebí součinnosti tří elementů: autora, interpreta a okolností.“ Zní to možná příliš akademicky, ale v podstatě jde Balaštíkovi o jediné – vyvrátit tvrzení dvou českých literárních kritiků, skeptiků – Evy Klíčové a Jiřího Trávníčka, kteří už příliš dlouho opakují jako mantru, že bez velkého narativního příběhu není možné napsat velký román. Eva Klíčová to v nedávné diskusi na fb říká ještě nejrazantněji: „Každé jazykové a tvarové pokusy o vymknutost jsou již jen jakýmsi retrem, zparnasistnělou imitací avantgardy, přechodným jevem, který končí.“

■ Lze však s takovým přístupem plně pochopit a uchopit současnou literaturu v celé její rozmanitosti? K tomu jsem poněkud skeptická zase já. Neboť si nedokážu představit, jak by se v takovém ovzduší psalo o stylu, který kupříkladu do polské literatury před dvanácti lety přinesl debutový román Doroty Maslowské Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną , a který, světe div se, okouzlil nejen polské publikum.

V tomto světle lze již předem odhadnout, jak se asi bude v českých literárních časopisech (pokud vůbec) psát o nově vydaném, ukázkově avantgardním, výstředně originálním, “vianovském” románu Počong debutující autorské dvojice Terezy Semotamové a Jakuba Vítka. Jistě, je to román k překladu téměř nemožný, ale právě proto by mohl být pro potenciální nečeské bohemisty krásnou výzvou. Množství bláznivých jazykových hříček a kejklí přináší do nudné vlny poctivě narativních, realistických románů příjemnou svěžest.

■ Možná je to ale s češtinou jako s gurmánským receptem z Guatemaly… Voní výborně, zvláště její exotické přísady a psychotropní konotace, ale než se utápět v koření záludných slovních hříček, to raději – říkají si mnozí bohemisté překladatelé a nelze se jim divit – to raději šáhnu po něčem osvědčeném, na čem si nevylámu zuby.

Zuby si potenciální překladatelé patrně nevylámou na vítězné próze letošní Ortenovy ceny, povídkovém souboru Spoušť mladé debutující autorky Sáry Vybíralové. Sympaticky kultivovaný, nebanální styl, procházka prázdnotou pojatá s energičností a šarmem; jazyk hravý, dynamický. (Vybíralová je ostatně jakožto překladatelka do francouzštiny francouzskou literaturou nemálo ovlivněna).

■ Dost však o vylámaných a nevylámaných zubech! Dost o dentistech v souvislosti s jazykem (pozor – jde o jazykovou hříčku!). Je totiž léto, dokonce i v Berlíně… Čas čtení, pro bohemisty jistě i čas snění a smělých plánů k dalším překladatelským orgiím. Jako vodítko po české literatuře patrně více než tento glosář, (v němž s přiznanou subjektivitou svobodně nabízím, podtrhávám a objasňuji, co sama považuji za podstatné), poslouží několik základních českých literárních serverů, kde lze najít i praktické rady, na koho a jak se obracet s žádostí o překladatelský grant. Ten udílí v zásadě nejčastěji české ministerstvo kultury, ale vše potřebné, praktické, lze dohledat mimojiné zde: www.culturenet.cz, www.iliteratura.cz, Literarni.cz.

V knihovně bohemistiky HU by od příštího semestru rozhodně neměly chybět časopisy: Host, Tvar, A2 a Revolver Revue a Souvislosti.

Pro milovníky české literatury bych doporučila ještě tyto webové časopisy: h7o, Dobrá adresa, Pandora, Texty, HAluze, Totem, Wagon či Pulsy. A pro ty, kteří před čtením upřednostní literární magazín v televizní podobě, bych ráda upozornila na takzvaný ASAP na kanálu české televize ČT-Art, který je možno sledovat i z archívu.

Ale to už je pro červnový glosář vše. Nebo ne…

■ Před pár dny byl v Brně zahájen již zmíněný festival Měsíc autorského čtení, v rámci kterého proběhne i bohemistický seminář. Potěší mě, když bohemisté napíší krátkou inspirativní reflexi o této akci. S radostí pak takový text uveřejním v rámci příštího, zářijového glosáře. Více o samotné akci zde.

Vážení čtenáři-bohemisté, přeji Vám krásně léto s českými knihami!

Dora Kaprálová