XII. Být L.W. a taky českým, a trochu německým…

Jako každý rok v prosinci i letos byla v Lidových novinách vyhlášena anketa Kniha roku, jejíž výsledek bude znám už tuhle sobotu, 23.12.

Vítězný titul a autora nominuje asi dve stě oslovených kulturních pracovníků, kritiků, umělců a já se už osmým rokem raduji, že mám tu čest se ankety účastnit. A přesto jsem to letos zapomněla. Totiž – nezapomněla, ale nedbala. Měla jsem už vloni dost smíšené pocity z toho, jakým směrem se nejstarší, dříve nejsolidnější kulturní české noviny vydávají. Letos nový šéfredaktor propustil ze sobotní přílohy LN Orientace zkušeného novináře, vynikajícího editora a mého bývalého kolegu Josefa Chuchmu. A důvod? Nevycházel vstříc novým poměrům, které panují v médiu ovládaném českým premiérem a populistou Andrejem Babišem. Vím, že moje revolta je směšná a vlastně marginální, a přesto mě tento krok – nezúčastnit se ankety v novinách, kterým přestávám ideologicky rozumět – vnitřně potěšil.

Takže mi teď nezbývá milí přátelé, než Vám privátně v tomto blogu sdělit, že pro mě se českou Knihou roku stal titul, který nikdy nebude patřit k bestsellerům, ale který je po dlouhé době vybočením z řady průměrných, biografií. O co jde? O humoristickou, rozjívenou a přesto precizně zkomponovanou knihu o Ludwigu Wittgensteinovi. De facto pseudobiografie, máme-li být přesní. Tento spis z příhodným názvem: Wittgensteinova kniha faktů vychází přímo z hlavní filozofické úvahy L.W., totiž, že svět je všechno, co je faktem. Životopis Ludwiga Wittgensteina je tak sestaven z neuvěřitelného množství často pitoreskních odboček, pomlček a z anekdot, které se zdaleka netýkají jen L.W., ale které přesto –snad- definují stav filozofovy mysli a ano – i hlubší souvisloti, za kterých dílo L.W. vznikalo. Samozřejmě je jistou výhodou Wittgensteinovy texty znát, ale i pro nezasvěceného čtenáře je tahle kniha čtivým, důvtipným i radostným čtením, nadto s množstvím fotografií. Kéž by autor – dramatik a učitel Ladislav Čumba – v psaní žánrově „hraničních“ knih plných středoevropské sebeironie a skepse, pokračoval.

A teď něco odjinud: o českém literárním provozu v Německu. Bavit se o současném českém literárním provozu v Německu přináší obdobný rauš jako šňupání kokainu, který je ve skutečnosti cukrem ze starého babiččina sekretáře. Táž nostalgie, dětinská pošetilost, táž hořká sladkost z mravenčí pomíjivosti. Přesto má smysl současný český literární provoz v Německu, silný ve svém klubovém solitérství i své faktické neexistenci, pozorovat a pokusit se ho z Berlína popsat. Ostatně česká literatura má být v březnu roku 2019 čestným hostem Lipského knižního veletrhu. Změní to něco?Současní čeští autoři, kteří v Německu rezonují a kteří jsou jakžtakž z Německa rozpoznatelní, jsou patrně jen dva: Jáchym Topol, který vydává u prestižního nakladatelství Surkhamp; a v Berlíně, potažmo mezi mladším literárním publikem, známý Jaroslav Rudiš, jehož knihy vydává lipské nakladatelství Voland Quist.

Ani o těchto prozaicích se pochopitelně nedá říct, že by byli v Německu autory bestsellerů, ale ve zdejším tisku pravidelně vychází recenze či glosy na jejich nové knihy v překladu do němčiny. Jaroslav Rudiš roku 2014 získal v Usedomu literární cenu, ani to není zanedbatelné. Coby vystudovaný germanista píše navíc částečně německy a je častým hostem berlínských čtení. Jáchym Topol je zase respektovaným autorem ještě z konce devadesátých let (Volk und Welt, 1998, Suhrkamp, 2004), kdy jeho Sestra vyvolala i v Německu jistou vlnu nadšení z tehdy ještě stále protežované, postmoderní východoevropské literatury. Výhodou i v Čechách renomovaného literáta a dramaturga Knihovny Václava Havla v Praze, Jáchyma Topola, je také skutečnost, že své romány vydává převážně v překladu Evy Profousové, v německém nakladatelství Suhrkamp, které má tradičně vynikající pověst.K této dvojici je možné připojit ještě i českou spisovatelku a překladatelku Radku Denemarkovou, která je, podobně jako Jaroslav Rudiš, jazykově vybavena natolik, že je schopná německy diskutovat, vést workshopy tvůrčího psaní a i v němčině vlastně bezproblémově psát. Ostatně letos v srpnu se v Rakousku na rok stala „čestnou spisovatelkou města Graz“, čímž se německojazyčnému literárnímu provozu zase o kousek přiblížila.Denemarková bývá jako oba zmínění čeští spisovatelé také opakovaně hostem literárních festivalů a knižních veletrhů v Německu (Lipsko, Frankfurt nad Mohanem, Berlín, Hamburk, Stuttgart, Bayreuth), Švýcarsku (Curych, Basilej), Rakousku (Vídeň, Linec, Graz).

Výrazným rysem českých literátů v Německu (nebo v Berlíně, o kterém dokážu psát z vlastní zkušenosti), je přesto jakási snová okrajovost, solitérnost a individualismus, anebo – co si budeme nalhávat – převažující nezájem ze strany německých nakladatelství. Ale mělo by tomu být jinak? Je tomu jinak u jiných, menšinových středoevropských literatur Visegrádu? Faktem je, že například současná maďarská literatura slaví u německých nakladatelů poslední roky nemalé úspěchy. Do jisté míry je to ale dáno silným proudem výrazných a světově uznávaných maďarských spisovatelek a spisovatelů, částečně i znatelnou a tradičně fungující kulturní provázaností mezi maďarským (poslední roky neoficiálním) a německým literárním provozem.

Nedávno jsem si v berlínské kavárně znovu povídala s Maximem Billerem. Zvláštní případ, tento M.B. Muž, který se narodil roku 1960 v Praze, odkud s rodiči emigroval v deseti letech do Berlína. Respektovaný německý spisovatel, který ze srdce nenávidí vše německé, především pak německý literární provoz. Autor desítek knih a dramatu, spisovatel a novinář milující provokaci a svým způsobem zůstávající navzdory excentrické proklamaci postojů vnitřně pravdivý, přestože jeho reakce jsou předvídatelné a někdy až legračně čitelné. Billera zde zmiňuji proto, že i on je vlastně takový zatoulaný český literát. Nebo, měli bychom si ho přát takového mít. A hýčkat si ho. Už proto, že se v jeho knihách pravidelně české motivy a reálie objevují.Tedy český literát… Je to trochu jako s tím kokainem aka cukrem. Pochopitelně, Biller je německy píšící autor, a s tím jeho češstvím to taky nebude tak sladké, dodnes rodičům děkuje za to, že roku 1970 emigrovali do západního Německa. A samozřejmě, pochází z Prahy z ruskojazyčné rodiny rodiny s židovsko-arménskými kořeny. Přesto jsou Billerův zájem o českou literaturu, s níž de facto pobýval jen jako dítě, jeho schopnost pojmenovávat neduhy současné české prózy, a především jeho schopnost formulovat vše v kultivované češtině – hodny pozornosti. Proto mě čas od času znovu překvapí, že českým literárním kruhům je Biller do značné míry stále jako spisovatel a novinář utajen, že je vnímán jen jako jeden z překládaných německých autorů.

Do jisté míry je tedy i on solitérem, jen z druhého břehu. Jeho překladové knihy v Čechách sice vychází (nejčastěji v nakl. Labyrint), ale zdaleka ne všechny. Na překlad čeká i jeho poslední, pětisetstránkový divoký román Biografie. A mj. i několik let stará novela Esra, kterou v Německu provázel jistý skandál a která by se, bez skandalózního nádechu, patrně dobře četla i v češtině.

Ale zpět k českému literárnímu provozu v Německu. Mohla bych zde začít trousit rozumy a psát, co si vygoogluju, rozepsat delší jmenné seznamy překladových knih českých autorů, v německém kontextu zanedbatelných. Bylo by to poctivé, ale nedůvtipné a vlastně zbytečné. Ostatně je to známé každému, kdo se o českou literaturu zajímá. Pokud tedy mluvíme o posledních dvou desetiletích. Současná česká literatura se v Německu skutečně drolí, a je to snad i ozdravný proces, přestože to znamená, že čeští autoři jsou zde šňupáni jen svéráznými německými milovníky středoevropského literárního bridže, a ještě coby cukr z babiččiny kuchyně.Ale nezapomínejme, že i Německo v literatuře silně podléhá módním trendům. A trend posledních let, to je v překladové literatuře stále sílící hlad po tvorbě konvenčně mainstreamové, v lepším případě po literatuře s migrační tematikou. Zkáze zde nepodléhá jen několik českých klasiků: Božena Němcová, Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Milan Kundera (pokud ho znovu uzmeme jakožto českého literáta). To jsou autoři, na jejichž knihy nejčastěji narazíte v berlínských antikvariátech, autoři, kteří jsou dokonce – v Haškově případě – nově překládáni. Ano, mluvím o výrazném překladu Antonína Brouska mladšího.

Svébytné postavení má v německé literatuře ještě Libuše Moníková (1948–1998), o které jsem v blogu už psala. Ovšem, Moníková si svou existenci autorky zajistila coby německy píšící spisovatelka s českými kořeny. A opět ten zvláštní paradox: v Čechách jsou překlady jejich knih vnímány spíše okrajově, přestože nikdo nedokázal podle mého mínění tak soustředěně a ostře rozkrýt společenský marasmus v rozpadajícím se popřevratovém Československu tak, jako Moníková ve své nerozsáhlé novele Ledová tříšť.Jsou zde samosebou také jiní německy píšící, nadto žijící autoři českého původu: namátkou v Berlíně žijící Jan Faktor, Mnichovan Jaromír Konečný a – odhlédnuto od pozoruhodné insitnosti psaní – i Milena Oda.

 O systematickou propagaci české literatury se v Německu starají česká centra – berlínské a mnichovské příkladně. Na katedře západoslovanských studií HU jsme vloni organizovali řadu dvojjazyčných čtení českých autorů, ze které jsem si soukromě odnesla několik dojemných zkušeností, o kterých ale není vhodné se zde rozepisovat.Kdybych se měla dopustit další potměšilé nadsázky, asi bych ukončila celý text o českém literárním provozu v Německu zvoláním, že jde skutečně o punk. Ne však punk z pera Jaroslava Rudiše, ale punk ve smyslu okrajovosti, sympatické vroucnosti jednotlivců a nezájmu většinového čtenářského publika v Německu. Není taky divu.

Ptám se často, čím může být současná česká próza pro tu většinově těžkopádnou, německou literaturu, vlastně přínosná. Absurditou? Specifickým českým humorem? Tematickou fragmentarizací příběhů? Deníkovostí? Ano. To vše se v české literatuře tu a tam nachází, v jednotlivostech skutečně je co vybírat, ať si o tom hnidopichové z řad profesionálních českých kritiků a kritiček myslí své.Ale německá nakladatelství, a v tomto by byl daleko fundovanějším znalcem patrně přední agent českých autorů Edgar de Bruin, se dnes málokdy dopustí rizika a sahají povětšinou po známých jistotách, ať už jde o jméno autora anebo konvenční stavbu příběhu. A – co je spíš logické než zajímavé – po románech. To proto se beznadějně hledá německý nakladatel i Balabánových mistrovských povídek Možná že odcházíme z roku 2004. Všichni zkrátka volají po tom samém, po novele, zhruba o 130 stranách, která je příběhová a snadno čitelná, ačkoliv jde samozřejmě jen o recept, nikoliv záruku kvality. Navíc kvalitní literatura není byznys, anebo je byznysem pro popletené řemeslníky s padlou vůlí. A tak možná všichni volají ještě taky po něčem úplně jiném, ale to patrně jen v duchu. Tohle je tedy rozmazaná tečka o české literatuře a českém literárním provozu v Německu.

 Dora Kaprálová