XI. Hřebíky slov jsme přitlučeni k životu

Milí studenti, překladatelé, bohemisté. Vítám Vás po delší letní pauze zpátky v českém Glosáři. Léto je pryč, to babí už také. A brzký podzim přinesl i novou českou Státní cenu za literaturu 2017. Jejím čerstvým držitelem se stal i v Německu známý spisovatel Jáchym Topol (1962).  Topol se prosadil na německém knižním trhu už koncem devadesátých let, kdy v nakladatelství Suhrkamp vydal svůj opus magnum Sestra v překladu Evy Profousové. Státní cenu dostal nyní za celoživotní dílo s přihlédnutím k dosud poslední, letos vydané próze Citlivý člověk (Torst 2017). Tím se tento, z českého undergroundu vzešlý spisovatel, zařadil definitivně mezi české klasiky. Ocenění předcházela jedna anekdota, s nádechem tragikomična či možná jen smutku: román Citlivý člověk nezapře v nejlepším slova smyslu svého autora. To znamená, že děj je divoký, popisuje halucinogenní, psychedelickou cestu rodiny s dětmi zničenými Čechami, kde se to hemží čínskou propagandou, ideologií zmaru a rozpadu. Je to i není román politický. Samotný autor tvrdí, že politika je jen vedlejším efektem románu, který je jako obvykle spíše románem milostně existenciálním, temným a běsným, s mlhavou vidinou naděje. A že se tam objeví jméno nechvalně proslulého, českého prezidenta Miloše Zemana? I to je dílem autorské svobody, nikoli svévole. Niterně makabrozní psaní se přesto dotklo politiků kolem pražského hradu a ti proti autorovi sepsali letos v srpnu nesmyslně agresivní, štvavý článek do proruských Parlamentních listů. Skandál byl na světě a pro Jáchyma Topola zbytečná a nechtěná sláva taky. Je proto potěšující zprávou, že letošní Státní cena za literaturu putovala právě k autorovi, který je v oficiálních kruzích české politické „elity“ takto nesmyslně a trapně denunciován.

A mimochodem. Topolova poslední próza vznikla po osmileté přestávce. Kratší román Chladnou zemí napsal autor během rezidenčního pobytu v Berlíně roku 2009, o rok později ji pod německým názvem Die Teufelswerkstatt (Suhrkamp 2010) přeložila Eva Profousová. Jáchym Topol tuhle delší pauzu v psaní často a rád komentoval slovy, že se stal úředníkem a psaní odkládá na neurčito. Naštěstí tahle neurčitá doba trvala jen osm let, během kterých uvedl z postu uměleckého ředitele Knihovny Václava Havla v Praze desítky světových a českých autorů, ze světových pak zejména ty, kteří svou se svou tvorbou dotýkají politiky totalitarismu. Možná i proto ten politizovaný útok z pražského hradu…

A ještě jeden autor by neměl být v záplavě v létě vydaných knih přehlédnutý. Básník, překladatel z ruštiny a prozaik malých črt – Petr Borkovec. Po několikaleté přestávce vydal povídkovou prózu Lido di Dante (nakladatelství FRA), básnické črty v próze. Kniha, která svou erotikou a hravostí vzdáleně připomíná odlehčenou verzi Topolova románu.

■ A teď něco podzimnějšího… Byl to Milan Kundera, kdo koncem šedesátých let do brněnského časopisu Host do Domu napsal, že román je románem jen tehdy, pokud je současně poezií. Je to tak.

Tento rok, srpen a září, se nesl ve znamení dvou velkých ztrát pro současnou českou literaturu, přesněji pro poezii. Na hradě Bítově zemřel 10. srpna český básník Jiří Kuběna (1936-2017), který byl často a právem přezdívaný knížetem české poezie. Totiž: coby kunsthistorik obýval po roce 1989 hrad Bítov, v 90. letech uspořádal společně s Martinem Reinerem několik celostátních setkání českých básníků a kritiků. V devadesátých letech vydával časopisy Box a Vetus via. Kromě řady básnických sbírek vydal básnický výbor Krev ve víno, knihu esejů Paní na Duze a knihu vzpomínek Paměť básníka. Nakladatelství Host dokončuje tento rok vydání celého jeho souborného díla v osmi svazcích. Jiří Kuběna byl členem české skupiny šestatřicátníků, do níž patřil mimo jiné i český dramatik a prezident Václav Havel, nejvýznamnější česká básnířka Viola Fischerová, prozaička Věra Linhartová, v Německu žijící a píšící Alena Wagnerová, brněnský literát Pavel Švanda. Za doby české normalizace se Kuběna hlásil k českému katolickému disentu a homoerotické poezii. Vnitřní exil básníkům svědčí… Kdo to myslí s českou literaturou vážně, neměl by se s tímto básníkem a jeho dílem minout.

Když zemřel o měsíc později František Listopad (1923-2017), něco se ve mně zlomilo. Odjela jsem do dahlemské pekárny a během chvilky napsala na Františka vzpomínku, s níž se s Vámi říjnově loučím. Ne vzpomínkou, ale básní Františka Listopada, jednou z mnohých básní, které nezestárnou.

■ Myslíme si, že se vlastně nic nemění. Pořád to samé: všednost, svátky. Noc a den. A potom hledáme jednu knihu v knihovně, protože básník, o kterém jste si mysleli, že tady bude napořád, už není. Zvláštní pocit. A zvláštní den. Ani svátek ani všednost, něco mimo neměnnost. Čtvrtek ráno. Den, kdy to začne padat.

Kdy to začalo padat na mě. V pokoji na Krossener strasse…  Padaly na mě z knihovny knihy nedávno zemřelých básníků a jedné mrtvé básnířky, mých blízkých i blízce vzdálených. Padaly na mě sbírky, které jsem přestala před pár lety až na výjimky číst. Kdysi jsem českou poezii četla jako posedlá.

A teď stojím na židli před knihovnou, šmejdím s výčitkou zaprášenými sbírkami v nejhořejším patře a hledám Františka Listopada. Hledám Listopada a nacházím Violu Fischerovou, vidím hřbet z Jiřího Kuběny, z básníka Zbyňka Hejdy se odlupuje obal, padají na mě další a další tituly. Prstem otírám prach z Magora a říkám si, že se přece jen něco mění, darmo schovávat básně na jiné časy. Najdou si vás, ať jste kdekoliv. Jiné časy jsou třeba už dnes, ve čtvrtek. V berlínském Dahlemu.

■ Tak tedy František Listopad. Ne v listopadu. V říjnu. Nebo bylo ještě září? Ten František Listopad, o kterém jsem před osmnácti lety natočila rozhlasový dokument. Šli jsme na houby, po bítovských lesích. Jedli jsme lesní jahody, on řehtal jako kůň. Já přerostlé dítě, on stárnoucí muž. V radiodokumentu zařehtal dvakrát, třikrát, čtyřikrát; písnička mužské troufalosti, hudba kohouta opilého babím létem. Říkal, že spontánnost nesmí být nikdy rozpustilá, ale vždycky soustředěná. Funguje to.

Jsou věty, které se do vás zaseknou. Jsou osudy, které vás nepustí. A nemusí jít o intimitu erotickou, vždyť jsem byla dítě a F.L. byl už tehdy starcem. Jde o intimitu sdílení. O pár vzájemných, dávno ztracených dopisů. O pár vět, které se neztratí. O slova a básně, která v cizích domech cizích měst znamenají příslib ráje. Exil básníkům prospívá.

Takhle čtu básně Františka Listopada dnes. Ty ze sbírky Rosa definita. Ze sbírky, která mi dnes po ránu spadla spolu s dalšími na hlavu a sypal se z ní jemný prach. Hřbet Rosy definitivy se dotýkal Zádušní mše za Pavla Buksu mé milované Violy F. Knihy se vzájemně dotýkaly hřbety, mrtvý vedle nežijící. Možná to tak nakonec bude: hřebíky slov jsme přitlučeni k životu. Nic se nemění a mění se vše.

V Lisabonu, v pekárně berlínského Dahlemu, v bítovských lesích, kde každý pařez přece ví, kudy kráčel Jiří Kuběna a kde snil o hostině s Marií.

Mimochodem. Pro mého tatínka jsou  Listopadovy verše zjevením od šedesátých let. Pro mě jsou zjevením dnes. V pekárně Steinecke.

Spontánnost musí být soustředěná. Věčnost jakbysmet. Kdo tohle pochopí v Lisabonu, má vyhráno. Už napořád. František Listopad třeba.

V zimě u moře (2001)

V zimě u moře je to horší

hoře má jinou polohu

vítr otevírá prostor

a metafyzika touží po něčem jiném

Přibouch jsem dveře prázdného autobusu

Chtěl bych jít s Josefem do teplé krčmy

Ryby se živí pod vodou

pod nimi jiné ryby

V zimě moře nic nevrací

Nikoho vůkol koho bych pozdravil

píšu ve dvou rovinách

moře a já

a pak jen ptáci zmítající se jak plátno praporů

Psi by vyli kdyby

psi by vyli kdyby nebyly ryby

- Kde je tvá žena, ptá se

už dávno jsem ji neviděl

- Co je neviditelné, někdy lze vidět,

odpovídá. Odpověděl jsem.

Stín ani přede mnou ani za mnou

Opilec dívá se na moře

Studenti, bohemisti, přátelé: čtěte, pište, překládejte! Anebo žijte. V ideálním případě vše zároveň.

Dora Kaprálová