X. Irena Dousková a Haškův tanec

 Co má společného česká spisovatelka Irena Dousková (1964) s Jaroslavem Haškem (1883-1923)? Co má Haškův Švejk společného s Řehořem Samsou  z Proměny Franze Kafky? A co má vůbec do činění Hašek s Kafkou? (Tedy kromě toho, že tito dva velikáni, ač jeden z nich německy píšící pražský Žid, založili kánon moderní české literatury, a že se narodili ve stejném roce 1883?)

Sovy nejsou, čím se zdají být, zní legendární věta z kultovního televizního seriálu Davida Lynche Twin Peaks. A podobně je to s knihami příliš snadno zlidovělého Jaroslava Haška a příliš přeestetizovaného Franze Kafky. Ve skutečnosti je vzdálenost mezi nimi nepatrná. Jako by se ti dva v popisech odcizení, v plejádě humorných parabol, groteskních zrcadel a bolestných šprýmů dotýkali rameny při společném medvědím tanci.

Haškův Švejk byl před pár lety přeložený do více než 58 světových jazyků. Kafkova Proměna se dočkala padesátky překladů a stala se nutnou výzbrojí každého vzdělance, od Tokia přes Moskvu až po Paříž, a geograficky níž i výš. Švejkovu hlášku “poslušně hlásím” dávno neznají jen milovníci románu Osudů dobrého vojáka Švejka. Díky filmům a suvenýrům se dostala do masového kulturního povědomí, tak jako Krteček Zdeňka Millera. Jinými slovy – zlidověla časem až na úroveň pouťové atrakce ruského kola. Pozoruhodné a smutné přitom je, že Haškův Švejk zlidověl paradoxně nejvíc v českém prostředí. Se samozřejmostí nekomplikované zábavnosti, která ze Švejka časem vytvořila nudně laciný obraz, karikaturu sebe samotného. Ale možná, že i z toho by měl Jaroslav Hašek radost… Jeho Švejk byl však ve své podstatě klaunsky vážný člověk v permanentním soukolí hraniční úzkosti: “Pak se stal, pane feldkurát, velkej omyl,” ozval se Švejk, “já jsem bez vyznání. Já už mám takovou smůlu.” Polní kurát podíval se na Švejka, chvíli mlčel, pak mu poklepal na rameno a řekl: “Můžete vypít to mešní víno, co zbylo v láhvi, a myslete si, že jste vstoupil opět do církve.” Obrazu doslovně čitelného blba napomohly v Čechách navíc do značné míry ilustrace Švejka od Josefa Lady. Ilustrace, ze kterých sice trčí drápy ironie, ale při zběžném prohlížení nabízejí jen ztřeštěnou veselost. A přitom! Jak tragický ten Švejk ve své podstatě je. Jak marné a nutné je jeho “švejkování”. Ale dá se vůbec švejkování přeložit do němčiny? Švejkování: jediný adekvátní způsob protestu proti absurditě světa. Proti absurditě, kterou nemůžeme přežít bez tupého plnění rozkazů. Přežít a současně ji zesměšnit. 

Pokud něco Hašek dokázal ve Švejkovi geniálně zachytit – pak hlubokou nesmyslnost totalitarismu, s její propastnou vzdáleností mezi ideologií a láskou, mezi technicistním vnímáním života a životem ad hoc. Ostatně to samé ve svých textech popisoval i Franz Kafka. Oba tak činili s nelítostným humorem, který by dnes obstál v klubech těch nejlepších světových stand-up komiků, takového Louis C. K. například. Oba tak činili s láskou k člověku. Je zarážející, že zatímco Švejk je nejčastěji interpretován jako blb a šprýmař a jeho román byl ještě slavným českým literárním historikem Václavem Černým vnímaný jako pokleslý pandán humanisticko-pacifistických poválečných děl (Barbusse, Dorgeles, Duhamel, Zweig), Kafkův hrdina Řehoř Samsa je dosud často interpretovaný jako čistě tragický hrdina, přestože podle dochovaných svědectví se samotný Franz Kafka často při hlasitém čtení Proměny polohlasně smál.

Proč o tom všem v červnovém glosáři  píšu? Protože se do Berlína chystá přijet vynikající česká spisovatelka Irena Dousková. V rámci večera z řady České slovo/Tschechische WortSchätze představí 13. července svůj román o Jaroslavu Haškovi: Medvědí tanec (2014, Druhé město). Knihu o posledních měsících Jaroslava Haška a lidech kolem něj. Večer z řady biografických románů českých autorů pořádá opět katedra Západoslovanských jazyků / lektorát češtiny Humboldtovy univerzity a já Vás tímto, v roli moderátorky, srdečně zvu. Přijede nejen Irena Dousková, s níž budeme mluvit o Jaroslavu Haškovi, ale svůj krátký politický film o Švejkovi a českém švejkování Schwejking představí osobně i filmařka Nataša von Kopp.

Ale zpět k románu Ireny Douskové. Tento nenápadný, křehký, ale v popisu dost přesný příběh posledních měsíců Jaroslava Haška napsala autorka po více než desetiletém sbírání materiálu a odvahy. Kdo by čekal faktografií nabitý popis událostí z Lipnice, ve které Jaroslav Hašek dožíval, byl by zklamaný. Co se ovšem Ireně Douskové podařilo skvěle – a dalo by se říct skoro kongeniálně ke Švejkovi – to je sled často nedořečených anekdot z dusivého, klaustrofobií prostoupeného prostředí. Náznakovost, kterou Douskové čeští recenzenti trochu hnidopišsky vyčítali, je podle mě naopak silným ozvláštněním textu, důmyslnou pracovní metodou výrazného rukopisu. V románu Medvědí tanec nakonec zazáří i záhadný (fiktivní) dopis židovského hospodského Bondyho, odeslaný roku 1922 otci France K. Hermannovi… A především – celý román končí silným obrazem z blízké budoucnosti, v němž Bondy odchází za druhé světové války do transportu a nikdo nechápe, čemu se ten starý člověk, jdoucí s kufrem z Lipnice s nenávistnými poznámkami za zády, tak hlasitě směje… Douskové se v Medvědím tanci skutečně podařil pozoruhodný tanec, lehounký dance macabre: letmo a mimochodně popsala česko-německé vztahy Československa roku 1922, se vší naléhavostí a nedořečeností počínajícího nacionalismu. Už tehdy byly ty vztahy (navíc k židovským obyvatelům) komplikované a přesto se  nějak sousedsky žilo (s resentimentem i odporem k rozpadlé R-U monarchii, s pokrytectvím a patolízalstvím k mocným). Česko-německo-židovské vztahy se definitivně roztříštily do vzájemné atavistické nenávisti teprve v krajní tragice druhé světové války.

Dovolte mi jednu intimní poznámku. Poslušně hlásím, že mě překvapuje, jak vážně zde píšu o Švejkovi, kolik melancholie mi jeho četba přináší. Jenže já nemůžu jinak. Po letech, kdy jsem se četbě Švejka obloukem vyhýbala, zpitomělá všudypřítomnými švejkovskými obrázky Josefa Lady a vůbec zglajchšajtováním jeho postavy, si román Osudy dobrého Švejka za světové války čtu znovu, nově, pozorněji. A žasnu, kolik krutosti, smíchu a bolesti je v těch jednotlivých anekdotách. A jak jsou moderní, jak seriálově gradované, a jak vlastně obstojí i v jednotlivostech: komiksově, snově básnicky, groteskně… Mikrokosmos politické zrůdnosti, krutosti a hledání člověka v době zmaru.

Mimochodem. Včera v Berlíně propršelo celý den a celou noc. Voda v ulicích stoupala, dokonce voda v autobusech stoupala a na záběrech z videí  jsem dnes viděla nohy cestujících, které se nad sedadly hadovitě kroutí nad zemí, aby se boty cestujících nedotkly vody pod sedadly. Jak ti lidé ale vystoupili, když neprošli vodou? Ano, taková všední berlínská apokalypsa, ale malá. Možná by ještě do toho mohly padat ryby, možná by městskými berlínskými autobusy mohly ty ryby proplouvat. To by se Haškovi jistě líbilo. Kafkovi taky, to se ví… Buďme však rádi, že ryby neprší. Buďme rádi, že je v B. zatím mír, a válka se zde zabydlela, tak jako všude jinde ve střední Evropě,  jen ve své kybernetické podobě.

Milí přátelé. Přeji Vám příjemný červenec, suché ponožky, a ryby na talířích.

Nezapomeňte přijít na autorské čtení paní Douskové, s diskusí, dokumentárním filmem Nataši von Kopp a s jinými, utajenými radostmi.

Irena Dousková a Haškův tanec

13.07. 19:00, Universitätsgebäude am Hegelplatz – Dorotheenstr. 24, Raum 1.608 (Haus 1., 6. Etage)

Dora Kaprálová