IX. Cítit nevyslovitelně, psát vyslovitelně.

 Cítit nevyslovitelně, psát vyslovitelně. Procházet při psaní směrem od nutnosti ke sdělnosti. To je nejspíš nevyřčeným snem každého, kdo obcuje se slovem. A je jedno, zda tak činí jako literát nebo coby interpret literárních textů.                  

Myslím, že nutnost psát a konečnou sdělnost bez rezignace na intelektualismus lze do písmene najít u německy píšící české autorky Libuše Moníkové (1945-1998). Zmiňuji se o ní zdánlivě nelogicky, neboť v květnu se ani nenarodila, ani nezemřela. Ale přesto o ni píšu v logice vnitřní.

■ Před třemi týdny totiž přijeli na hřbitov do berlínského Schönebergu, kde má Libuše Moníková hrob, studenti bohemistiky z Pardubické univerzity. Před hrobem Moníkové přednesla jedna studentka dokonce na knihu Fasáda referát. Byl to zvláštní a závratný pocit. Stát v hloučku mladých lidí vedle hrobu, kde leží Libuše Moníková, a rozebírat její psaní, její život.  Na závěr se svých studentů zeptala vynikající hungaristka a bohemistka Marta Pató: “Přiměl vás tento text o Fasádě Libuše Moníkové k tomu, začíst se do nějaké další knihy autorky?” “Ne”, odpověděli  upřímní a milí studenti jednohlasně.  

Nemohu vyloučit, že se v tu chvíli Libuše Moníková otočila v hrobě, nebo měla alespoň sto chutí vzít do rukou nenáviděné  jehlice (ve své novele Pavana za mrtvou infantku často vysmívané) a trochu ty dychtivé, života schopné studenty ostrými jehlicemi popíchat.  Možná z hrobu pronesla větu typu: “Čtěte mě, ať víte, co vás čeká, za pár let beztak budete nezaměstnanými, nebo vyhlaslými pracovníky v call centrech.”  

■ Jedno je jisté. Svébytná sveřepost rukopisu Libuše Moníkové, její styl nezkrotného chladu, odcizení, životní skepse a zžíravého osamění skutečně není pro mladého čtenáře dychtícího po kráse literatury tou nejlákavější nabídkou. A přesto je Moníková – podle mého názoru – velkou středoevropskou spisovatelkou, která ještě bude dodatečně  přijata a doceněna, což však platí více pro český, než pro německý kulturní kontext.  (Ostatně – Moníková vydala německy osm knih, byla tedy mnohem více uznávanou v Německu, než po převratu roku 1989 v Čechách. Částečně prý proto, že měla příliš velké nároky na překladatele do češtiny. Z němčiny do češtiny jsou tak stále přeloženy jen čtyři romány od Libuše Moníkové. A pokud se nepletu, nikdo zatím nepřeložil třeba texty o Mileně Jesenské.) Moníková debutovala krátkým románem Eine Schädigung (“Újma”), psaným v polovině 70. let a dedikovaným Janu Palachovi. Hlavní hrdinka příběhu odehrávajícího se v přízračném prostředí anonymního města nejmenovaného totalitního státu, jež ale v mnohém odkazuje k Praze, prožívá dny poté, co byla znásilněna policistou a násilníka v sebeobraně zabila.

■ Počínaje druhou knihou vstupují do autorčiných textů již zcela konkrétní středoevropské, a především české dějiny… Jistou příbuznost psaní Moníkové lze jinak najít pro reálnou, živočišnou absurditu dějů s podobně přísnými (a zvláštně vtipnými) texty Franze Kafky (jehož byla ostatně velkou ctitelkou). Ale přece jen je tu jeden zásadní rozdíl: Kafka byl úzkostlivým přítelem života. Moníková je ve svých textech hlasatelkou ubývajících sil a rozkladu, který je spatřován s takovou jasnozřivostí, že z ní až přechází zrak. Spočívá snad v tom nosnost a plachá naděje v textech L.M., jakýsi negativisticky zvrácený příklon k životu? Někdo by mohl monotematickou umanutost Libuše Moníkové v popisu sebe-destruktivního zcizování v cizině nazvat narcismem autorského ega, já to však spíše, alespoň v posledních dvou novelách Libuše Moníkové – a obzvlášť ve Zjasněné noci – považuji za krok ke vnitřní svobodě a naléhavé sdělnosti zralé autorky. Za krok odvážný, ne ve smyslu radikality feministického psaní o generaci mladší Elfriede Jelinekové, ale ve smyslu krutého pohledu na život, ve kterém jsme častěji mnohem více brouky odsouzenými k postupné proměně, než vlastní vůlí ovládanými jedinci s racionálním úsudkem. Tuhle (sebe)zraňující interpretaci moderní ženskosti je možné najít i u další autorky, kterou měla Moníková ráda: u Virginie Wolfové. Ostatně Virginii Wolfovou zmiňuje a přímo tematizuje v novele Pavana za mrtvou infantku.

Moníková je mimořádnou autorkou. Nejen proto, že své knihy psala v němčině, tedy nemateřštině, a tento odstup ji možná nakonec přivedl ke stylu minimalistické “mramorové” průzračnosti. Odmítala navíc sama pro sebe nálepku: exilová autorka, či německou, do češtiny takřka nepřeložitelnou definici: autorka migrationsliteratur.

■ Tolik k Libuši M. a tolik k měsíci květnu. V přespříštím glosáři Vás oblažím douškem nových českých knih autorů, na jejichž nové tituly se vyplatí čekat s tichou radostí a neutuchající zvědavostí. Takto vyšel po osmi letech nový román Jáchyma Topola Citlivý člověk, takto vydala po výjimečně zdařilém debutu knihu povídek česká prozaička Ivana Myšková. Nová próza, navazující stylem na předchozí, vyšla také spisovatelce Anně Bolavé.

A i v současné české poezii je několik titulů, které mě těší číst a čekají jen na to, až budou dočteny, a až se o nich zmíním Vám, milí potenciální překladatelé-bohemisté.

Přeji Vám pokojné, červnové dny,

Dora Kaprálová