VIII. Jazyk jako jazyk – chvála překladům!

Byl to Umberto Eco, kdo řekl: Jazykem Evropy je překlad/The language of Europe is translation. Ta věta je podstatná i dnes, kdy se překladatelství leckde považuje za přežitek, nahraditelný krkolomnými možnostmi automatického překladače, z nichž ještě ta nejkomičtější je funkce “google-translator”na počítači.

■ Eco měl pravdu. Možná je kvalitní překladatelství v čím dál nestabilnější Evropě dokonce důležitější, než kdy jindy. Jak jinak se dorozumět, než v libé plnosti mateřských jazyků, do kterých jsou podstatné evropské romány a básnické sbírky precizně překládány? Jak jinak pochopit do hloubky všechny původní texty, než v kongeniálních překladech, které k originálním textům přistupují s pokorou a vášní?  Shodneme se myslím na tom, že překladatel je víc mágem, než vědcem; ovšem mágem, který musí být z principu vědcem.

Paradox? Možná. Ale v paradoxním přístupu ke skutečnosti tkví síla dobrého překladu. Překladatel bývá neviditelným spoluautorem, který svým sveřepým zaujetím pro detail dopřává čtenáři požitek, k němuž by se čtenář (z nedokonalé znalosti originálního jazyka) zjevně ani nepřiblížil. A opravdu dobrý překladatel – ten je i nenahraditelným číšníkem v budapešťském Café Central, bez jehož rituální kávové přípravy bychom pravou chuť maďarské kávy (na jazyku) nedokázali vychutnat.

■ Zde se ovšem dopouštím do němčiny obtížně přeložitelné české slovní hříčky. Jazyk a jazyk. Sprache und Zunge. Čert ví, proč se vlastně v češtině tělesným orgánem, kterým jíme, definuje i samotná řeč. Něco tak vznešeného s něčím tak – řekněme – krajně fyziologickým …  Ale možná je na češtině (a většině slovanských jazyků) naopak hezké, že je mateřský jazyk vnímán tělesně, všemi póry chuťových buněk. Někdy i s nezdravě bílým potahem. Nevylučuji, že takto ochablý, plísní potažený jazyk může být příznačný pro lživé, emocionálně ochablé texty (například populistických publicistických serverů), či chorobně ledabylé překlady všeho druhu.

Možná buďme rádi, že český jazyk (ve smyslu die Sprache) není v češtině definovaný třeba o poznání patetičtějším slovem srdce (to by vzrostla nacionalistická manipulace s jazykem!) anebo naopak, že není jazyk nahrazen střevem. Na druhou stranu mít místo českého jazyka české slepé střevo, mluvit a psát českým slepým střevem, to bychom se už rovnou pohybovali v rovině dada. A možná by to dalekosáhle ovlivnilo i suchopárnou řeč českých úřadů. Nějak jsem se rozjela, omlouvám se, patrně proto, že takový text bych nikdy nedokázala vyslovit (natož napsat) v němčině.

■ Takže zpět k překladatelskému cechu, který tu tolik velebím. Překladatelé, zvláště ti dobří překladatelé, jsou skutečnými mediátory a vynikajícími interprety, a jsou současně autorům zdravě zrcadlícími partnery a siamskými dvojčaty. Proč to vše píšu? Protože bych ráda připomněla jednoho z nejvýznamnějších českých překladatelů dvacátého století do němčiny, Ludvíka Kunderu. Jeho skvostné překlady Traklovy sbírky Šebestián ve snu ve mě kdysi poprvé vyvolaly iniciační zvědavost nahlédnout do originálu, kterému jsem nerozuměla. A to vše jen proto, abych spatřila posuny ve slovech a v rytmu vět, abych vychutnala ten tajuplný přenos. Ostatně Ludvík Kundera (mimochodem bratranec světově proslulého spisovatele Milana) za  sbírku Traklovy poezie Šebestián ve snu spolu s výborem z díla Gottfrieda Benna, který vyšel pod titulem Básně, a s přihlédnutím k dalšímu rozsáhlému překladatelskému dílu, získal v říjnu roku 1996 Státní cenu za překlad.

■ A Ludvík Kundera také patřil k úzkým spolupracovníkům kolem editora a německého bohemisty Edgara Thieleho. Ten měl několik let na starosti řadu Česká knižnice (Tschechische Bibliothek) v nakladatelství DVA.  A tuhle mimořádnou řadu čítající několik antologií české literatury (Adie Museu, Anthologie des Poetismus, či Süß ist es zu leben) by měl poznat každý seriozně uvažující zájemce o současnou českou literaturu a překladatelství. Mimochodem v rámci řady vyšly i knihy Karla Čapka, Bohumila Hrabala, Vladislava Vančury, Richara Weinera. Klasiků i experimentátorů, a třeba i novela dnes pozapomenuté, ale vynikající spisovatelky Milady Součkové (Der unbekannte Mensch).

Vážení přátelé, to by bylo pro tento měsíc vše. Snad ještě poslední radostný doušek: Před pár dny jsem se vrátila z mezinárodního knižního veletrhu v Budapešti. Jako jedna z bývalých rezidenčních autorek Visegrádské čtyřky jsem ( v roli spisovatelky a moderátorky) měla možnost ocitnout se na pár dní v mezinárodní bublině intelektuálního srozumění. Organizátorka a do loňského roku také šéfredaktorka maďarské verze evropského literárního časopisu Lettre Internationalle – vynikající Eva Karadi – zorganizovala diskuse, které měly silný nádech politického gesta. Celý festival byl vlastně s neustále opakovaným apelativním čtením anglické i maďarské petice proti zrušení CEU v Budapešti velmi sugestivní. A v bezmoci slova i nadějeplný. Nakonec Viktor Orbán od svého záměru zrušit Středoevropskou univerzitu ustoupil (nedělám si iluze, že jen zásluhou petice, ale nešť!). Jazykem dorozumění byla v Budapešti na Mezinárodním knižním festivalu  – jak jinak – angličtina. Ostatně svůj citát vyslovil Umberto Eco anglicky. A přesto – přesto se v Budapešti definovala evropská (potažmo) světová literatura jako svého druhu jedinečná možnost hlubší komunikace mezi jednotlivými jazyky.

Co víc si přát. Snad jedině více těch dobrých překladatelů a překladů…

DORA KAPRÁLOVÁ