VII. Masy povstávaly, my jsme psali

Vážení přátelé, milí bohemisté,

■ V Čechách byly právě vyhlášeny nominace na cenu Magnesia Litera 2017, což je patrně nejprestižnější ocenění české literatury vůbec. Přesněji řečeno jde o jedinou českou literární cenu, která je viditelná i mimo svět tuzemského literárního provozu.  Cena se udílí v sedmi základních kategoriích (próza, poezie, publicistika, literatura faktu, dětská literatura, překlad, nakladatelský čin).  Osmá, méně nápadná a udělovaná mimo hlavní proud knižních cen, je kategorie literární blog.

Potěšilo mě, že v tomto okrajovém žánru na pomezí literatury a zápisníku se letos mezi nominovanými  objevil i deník pro umění, kritiku, život Pasáže. Tento literárně-společenský server originálního, mélického básníka, a nenápadně radikálního myslitele Jaroslava Erika Friče určitě stojí za pozornost. Už pro Fričovy nekonformní občanské postoje. A když jsme u básníků a jejich blogů: zájemcům o současnou českou poezii bych už dlouho ráda doporučila web básníka a novináře Karla Škrabala, nazvaný Nedělní chvilka poezie. Název evokuje za socialismu legendární, úsměvný pořad normalizační československé televize:  „Nedělní chvilky poezie“. Blog je v duchu ironického názvu svérázným punkem v současné české poezii.  Karel Škrabal v něm často uvádí neotřelé básně debutantů, ale třeba i verše z  nalezeného Leopoldovského sešitu poezie Jana Zahradníčka (17. ledna 1905 – 7. října 1960), vynikajícího katolického básníka vězněného komunistickým režimem. Nedělní chvilka poezie je zkrátka svobodnou platformou pro všechny náhodné, okrajové či radikálně alternativní milovníky současné české poezie, kteří si pravděpodobně literární časopisy pravidelně ani nekupují.

■ V kategorii próza je  na letošní cenu Magnesia Litera nominovaná i novela Bianky Bellové Jezero. O této knize jsem sice už psala v říjnu loňského roku, ale přesto ji chci zmínit znovu. Novela byla totiž letos vybraná  pro překlad mezinárodní soutěže bohemistů  Cena Suzanny Roth, což by Vás mohlo – coby překladatele – obzvláště zajímat a těšit. Více se dozvíte zde. A pro ty z vás, kteří vnímáte současnou českou beletrii jako specifický ostrůvek středoevropsky hospodského pábitelství, švejkování, běsně lyrické melancholie a úsečné ironie, pro ty bude patrně zajímavou novinkou novela Ladislava Šerého Nikdy nebylo líp. I tato kniha je nominovaná. Ale o věčném „švejkování“ a „hrabalovském pábení“ v české literatuře bych ráda napsala obšírněji příště. Je to totiž zvláštní fenomén, který se – zejména v německé diskusi o české literatuře – objevuje s železnou pravidelností jako jeden ze stěžejních nositelů současné české literatury. Podle mě omylem. Jde o klišé, které je myslím zdravé prozkoumávat a vyvracet.

 Dalším výrazným titulem z kategorie prózy je poslední (zcela „nehospodská“) novela Marka Šindelky Únava materiálu. Novela o fyzických běsech dvou běženců, v anonymní krajině Evropy; v ráji, který je pro dva unavené bezprizorní migranty (dítě a mladík) peklem. Obsedantní popis  jejich fyzické únavy a bolesti snad ani nezastírá, že jde autorovi hlavně o literárně-estetickou stránku sdělení. O detailní popis ztracené sebekontroly nad tělesnem. O úžas nad vlastními hranicemi těla. V kontextu české beletrie jde o originální pokus popsat stav naprostého fyzického vyčerpání člověka na útěku. Aktuálnímu tématu migrace se prozaik Šindelka dotýká spíš mimoběžně, jako by náhodně. Je to plus, estetická vada?  Máme ale vůbec právo soudit literaturu z morálního hlediska? Věčná otázka a spor literárních vědců i čtenářů.

 Zcela jinak stejné téma „fyzického strádání“ pojednává sugestivní próza Mise Afghánistán českého lékaře bez hranic a autora Tomáše Šebka. Ta nevyniká stylistickou propracovaností, ale ve sdělení je nezvykle intenzivní. Šebek jako lékař bez hranic odcestoval do Afghánistánu.  V knize popsal živočišnou touhu žít zpříma, bez estetizovaného minimalismu a jakékoliv symboličnosti: „Smrděj nám nohy všem úplně stejně. To je postřeh ze včerejší noci na zemi letištní haly v Cařihradě. Ať vyznáváte jakékoliv náboženství, anebo jste dokonce bezvěrci, všem vám, když se zujete, smrděj nohy stejně. A taky všichni potřebujeme spát. A některý i chrápou! To je fakt zajímavý, kolik toho máme my lidé společnýho.“ Tomáš Šebek byl letos se čtveřicí česky píšících prozaiků hostem nedávno skončeného lipského knižního veletrhu. Potěšilo mě, že kromě něj byla letos na festival pozvaná také v Londýně žijící česká spisovatelka Iva Pekárková. V němčině jí vyšly knihy Péra a perutě a Dej mi ty prachy. Iva Pekárková  píše v poslední knize povídek Pruhovaná zebra o tom, co obnáší soužití české ženy s “černým cizincem z Afriky” (a o čem se často ve “slušné” společnosti okresních měst postkomunistického Česka spíš tajemně šušká, předvídá, kalkuluje). Je nejsilnější v pozorování a zapisování vtipně absurdních, nekorektních nedorozumění. Nahlíží na příběhy českých žen a jejich afrických mužů s břitkým humorem (skoro by se chtělo napsat anglickým), ale i s moudrostí ženy, která  sama prošla letitou emigrací a zkušeností emigrantky, taxikářky, ženy mnoha profesí a životů. Více Pekárkových nejen do české literatury, ale taky nějakou do české politiky, chtělo by se naivně zvolat!

 Vážení přátelé. Zatímco v Čechách to šumí, hučí a syčí nadějí kolem nominovaných titulů, odplujme na chvíli do klikatých kalně svůdných vod popisujících rozpad Rakousko-Uherské monarchie. Proč? V Rakousku žijící literát židovského původu Stefan Zweig (1881-1942) psal ve svých vzpomínkách v brazilské emigraci, jen necelý rok před dobrovolným odchodem ze života (v roce 1942) o zániku starého řádu monarchie: „Posedlost uměním znemožnila citlivě vnímat nastupující velké změny v politickém klimatu: vznik masových hnutí, antisemitismus a vyostření národnostních konfliktů, které později přivodily konec Rakouska. Ale my, mladí lidé, zcela zaujati svými literárními ambicemi jsme si těchto nebezpečných změn v naší vlasti takřka nevšímali … Masy povstávaly, a my jsme psali básně a diskutovali o nich.“

Tahle jeho slova vyvrací letos, roku 2017, v Turecku pronásledovaná autorka Asli Erdoganová, která byla hvězdou letošního knižního festival v Lipsku. Osobně dorazit nemohla, turecká vláda ji nepustila. Místo na prestižní modré pohovce zůstalo prázdné, ale při telemostu sdělila Asli Erdoganová veletržnímu publiku, aby při sledování zpravodajství neztráceli naději. A hlavně, zdůraznila roli literatury: “psaní, čtení a diskutování považuju za jednu z nadějných možností, jak současná politická zemětřesení ustát”.

Kdo ví, jak to vše nakonec dopadne, s českou a potažmo evropskou (americkou) literaturou, s jejími trendy, politizací, ideologizací.

Mluvit o básních, o literatuře, přesto nikoho nikdy nezabilo. Nebo přece jen ano, nepřímo a zákeřně, čteme-li si vzpomínky Stefana Zweiga.

Vážení přátelé,

krásný duben s pranostikou: “březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem”.

Buďme, čtěme, diskutujme, třeba i o básních a překladech poezie.

Dora Kaprálová