VI. Na hromnice, na tradice!

Vážení přátelé, milí bohemisté,

Únor se sice chýlí ke konci, ale přesto: znáte české pořekadlo „na hromnice o hodinu více“? Takto matematicky vzývali lidoví čeští sedláci brzké jaro, nebo alespoň úbytek zimní tmy. Má brněnská přítelkyně obměnila v pubertě pořekadlo na rýmovanou verzi „na hromnice do blázince“ a skutečně odešla toho dne, 2. února, na dva týdny do brněnské psychiatrické léčebny. Náhlá panika mládí.  Ale jak víme, blázinec se nevyhnul ani tak velkým osobnostem, jakými byli český básník Ivan Blatný, o němž jsem zde psala na podzim, nebo novinářce a spisovatelce Mileně Jesenské, o které jsem napsala minulý Glosář.

Mimochodem, v nakladatelství Torst konečně vyšla po dlouhých peripetiích vysněná, výpravná a objemná kniha Mileniných textů Křižovatky. Je v ní obsaženo více než čtyři sta článků a reportáží a jedná se o dosud nejobsáhlejší výbor z Milenina díla. Kniha je svým způsobem revoluční. Alespoň v tom smyslu, že kdo doposud pokládal za jediný vrchol její publicistiky období z konce třicátých let (těsně, než byla Milena Jesenská zatčena), bude překvapen a patrně i zasažen podivuhodnou literární kvalitou a hloubkou Mileniných textů z dvacátých let. Zejména těch, které psala z poválečné, přízračně chudé a dekadentní Vídně po rozpadu Monarchie do českých novin Tribuna. K těm patří mj. i výrazně nadčasová  autobiografická povídka o paní Kohlerové Moje přítelkyně,  kde je – kromě sebeironického popisu Milenina pokusu o sebevraždu – geniálně vykresleno společenství chudých, dezorientovaných intelektuálů v zemi, která už není. Vnímavějším čtenářům ihned vytane na mysl další jméno: Joseph Roth a jeho vídeňské novely, popisující rozklad a tápání, tak zvláštně naléhavé i dnes, po sto letech. Za důkladné přečtení však stojí z nových knih o Mileně Jesenské rozhodně i v minulém glosáři okrajově zmíněná a před měsícem vydaná dvojjazyčná českoněmecká publikace Milena Jesenská: Biografie, historie, vzpomínky / Biografie, Zeitgeschichte, Erinnerung. Feministicky úderných a současně jemných vhledů k životopisu M.J. totiž není nikdy dost. Takové jsou zvláště texty Lucyny Darowské či Marty Markové.  A do třetice: knihou zabývají se osudem M.J.  je i novinka na německém knižním trhu, biografická kniha Aloise Prinze Ein lebendiges Feuer, která vyšla v nakladatelství EMYS (https://www.beltz.de/kinder_jugendbuch/produkte/produkt_produktdetails/32135-ein_lebendiges_feuer.html.

Carl Gustav Jung ve své Červené knize psal, že: „největším kolektivním problémem je potlačení mrtvých. Přeslechnutí hlasu historie. Přeslechnutí toho, co je ztraceno. Denní svět je totiž prostoupen tím druhým světem; žijeme s mrtvými. Říše mrtvých je tu s námi a není na tom nic protikladného“. Zní to jako duchařina, ale jde o pragmatickou, střízlivou úvahu. Platí to s nadsázkou i pro živoucí kontinuitu literatury, a obecněji o všechny vzdělance, kteří už tu nejsou, a nedávno ještě byli, a kteří tuhle tradici dokázali předat dál. Protože – málo platné, můžeme sice nově vymyslet žánr “mezi poezií a prózou” (jako se to podařilo minulý týden mé kreativní třináctileté dceři, která takový útvar intuitivně napsala  a tím ho pro sebe radostně objevila). Je ale dobře, když se vzápětí dozvíme, stejně jako dcerka, že poezie v próze už nějakou tradici v dějinách literatury má, a je tedy na co navazovat  a k čemu se s pokorou či provokací vztahovat.

Jedním z takových vzdělanců, který tradici podstatných literárních textů dokázal předat,  byl i můj profesor z divadelní fakulty JAMU v Brně Antonín Přidal (1936 – 2017). Bravurní překladatel z angličtiny, mj. Shakespearových her, povídek Isaaca B. Singera, velký znalec literatury, básník a dramatik. Posledních patnáct let jsem ho vídala jen tu a tam, většinou pracovně, kdysi jsem s ním pro české noviny MF-DNES připravila profilový rozhovor. Antonín Přidal zemřel. A protože je to osobnost, s níž byste se měli seznámit (ač nepřekládal z němčiny, ale z angličtiny, španělštiny a francouzštiny), nechávám zde odkaz na Wikipedii https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_P%C5%99idal a ještě malou osobní vzpomínku.

Když mi redaktor literárního měsíčníku Host, spisovatel a bývalý Přidalův student, Jan Němec, položil před dvěma týdny otázku “ Čím Tvůj život obohatil Antonín Přidal?“ zaskočil mě. Psát vzpomínky podobné nekrologům je zvláštní disciplínou a člověk si musí pohlídat, aby nepropadl nevkusnému opojení  sentimentem. A aby neglorifikoval, ale dokázal se současně i radovat – z možnosti setkání. Tohle jsem psala, a přitom myslela na Junga, na tradice a na velké štěstí, potkat se v pravý čas se skutečností, která vás – dokud jste schopni nasávat nové vjemy a podněty – dokáže proměnit:

Podstatné knihy by člověka měly potkat ve věku, kdy je ještě naivní a hladový po čemkoliv, co přesahuje všednost. Jenže takové knihy nepadají z nebe, někdo je musí objevit a předat.  Pro mě byl takovým předavačem pan profesor Přidal. Vzdáleně blízký statečný muž, ke kterému jsem v osmnácti letech cítila respekt hraničící s drzým strachem. Neznala jsem ho tehdy. Ale knižních tipů od něj, těch jsem se nebála nikdy. Na ty jsem se naopak těšila s čím dál větší důvěrou.  A jím doporučené knihy střežím jako poklady dodnes. Objevil pro mě třeba celého I.B.Singera. Předal mi Minutové romány Petera Altenberga, předal mi knihu-srdcovku: Dobrého člověka těžko najdeš od Flannery O Connor, doporučil knihy a hry Dylana Thomase….  Bez všech těch knih a her (bylo jich ještě víc, třeba Eichův Havran) se nedokážu hnout na delší domu z místa. Dokážu pobývat jinde, nevadí mi stěhování, ale tyhle knihy, fyzicky nebo aspoň v myšlenkách, cestují se mnou. A tak se mnou vlastně cestuje i profesor Přidal. Cestuje s Hlupákem Gimplem třeba (byl se mnou takto nedávno v Budapešti). A předloni, když vyšla v Argu hořká novela Debora od Singerovy starší sestry Ester Kreitmannové, ptala jsem se sama sebe, ale v duchu spíš prof. Přidala: „Tak, co na to říkáte? Dobré ne?“ Teprve později za studií jsem se začala pídit po vlastních a skvělých Přidalových básních, hrách, po dalších překladech, po jiných, skrytějších stopách, třeba i těch občanských,  vzácně nepřizpůsobivých.

Je jich hodně a jsou hluboké.

Ale pro mě osobně byl jedním z nemnohých a vzácných předavačů malých knižních domovů … A jak jinak se vstupuje do věčnosti, než za dealerské zásluhy v šíření dobrých zlozvyků?Profesor Antonín Přidal posedává od 7.února v nebeském klubu Netopýr,  z očí do očí se společně s hrdiny Singerovy povídky o duších podivuje nad absurditami, které smrtí nekončí a vzdáleně blízce se usmívá. Usmívá se frajersky. Usmívá se dealersky. Za to všechno mu dnes v tichosti a smutku děkuju.

A vám děkuji, že jste únorově pochmurný glosář – ale vždyť už nám pomalu přichází jaro! – dočetli až do konce.

Dora Kaprálová