IV. Kdo to s českou poezií myslí vážně

 Snad za to může listopad/ kdy ryšaví koně vyjíždějí z vrat/ že marně čekáme na nějaký zvrat/a přitom se neděje nic/ nic kromě zvolení Donalda Trumpa a jiných podivností/ které jsou předzvěstí nepříliš růžové budoucnosti … Dovolte mi, abych touto neduchaplnou angažovanou říkankou otevřela pozdně listopadový glosář, ve kterém se tentokrát zaměřím na současnou českou poezii.

■ Proč? Současná česká poezie se – na rozdíl od prózy – z češtiny do jiných jazyků dnes téměř nepřekládá, a pokud překládá, pak nevydává. To mi potvrdili i dva renomovaní literární agenti, obcující poslední desetiletí se současnou českou literaturou. Přesto i pro tuzemskou lyriku existují způsoby, jak ji dostat do evropského, nebo – skromněji řečeno –  do českoněmeckého povědomí. Tak třeba prostřednictvím Drážďanské ceny lyriky http://www.erich-kaestner-museum.de/museum/veranstaltungen/drazdanska-cena-lyriky-2016/. Ta se uděluje českým, německým, rakouským, švýcarským a lichtenštejnským autorům jednou za dva roky a měla by přispívat k vzájemné kulturní výměně mezi německy mluvícím světem a Českou republikou. Přispívá, přestože o nominovaných, ba ani o vítězných básních, se toho příliš nedozvíme. Chybí i podrobnější webové odkazy  s nominovanými texty.

Letos tuto prestižní básnickou cenu z konečné osmičky nominovaných obdržela v Praze žijící básnířka a kritička Simona Racková (1976) za deset básní z vydané sbírky Tance (2015). A protože jsou to verše opravdu krásné, dovolte mi zde jednu vložit, a to i v německém překladu Anne Hultsch

Fandango

Štika, ač chycena
stále udává tempo

Tah, zásek, škubnutí – můj boj
s trojháčkem v útrobách

Přesto však nevím nic o rybí bolesti
bez řeči, která mate

Matné jsou šupiny
ocasní ploutev, skřele –

to všechno nyní můžeš pozorovat
chlubit se úlovkem; čekal jsi na něj dlouho

Teď jako trofej v bazénku
bílé balonky k propíchnutí

S rozmyslem vést podélný řez
pak prsty v rybím břiše
Ovládnout umění zabít v sobě dravce:
klackem, nožem či o schod

Zítra po něm zas pošlapou výletníci.
V bazénku mlčky vymění se voda.

Fandango

Der Hecht, obgleich gefasst
gibt immer noch das Tempo an

Zug, Hieb, Ruck – mein Gefecht
mit dem Dreierhaken im Eingeweide

Dennoch weiß ich nichts über den Fischschmerz
ohne Rede, die abstumpft

Stumpf sind die Schuppen
die Schwanzflosse, der Kiemendeckel –

das kannst du nun alles beobachten
dich des Fanges rühmen; lang hast du auf ihn gewartet

Jetzt als Trophäe im Bassin
weiße Ballons zum Zerstechen

Mit Besonnenheit den Längsschnitt führen
dann die Finger im Fischbauch
Die Kunst beherrschen, in sich das Raubtier zu töten:
mit einem Knüppel, Messer oder an einer Stufe

Morgen trampeln über sie wieder Ausflügler.
Im Bassin wird schweigend das Wasser gewechselt.

 Básnické klání se v Drážďanech konalo po jedenácté. Jen pro zajímavost:  v minulosti v něm obdržela cenu Viola Fischerová (1935-2010), první dáma české lyriky. Nebo jiný laureát z roku 1998  český básník Petr Hruška. Verše Petra Hrušky jsou civilistní, osekané na dřeň sdělení, Hruška jako by slova okusoval se sevřeným jícnem industriálního severu Ostravska. Zde malá ochutnávka: http://www.lyrikline.org/de/gedichte/minule-stoleti-3993#.WD6CJNThA1I Mimochodem:  jedna z Hruškových sbírek se pod názvem Jarek anrufen (Edition Toni Pongratz, Hauzenberg 2008), objevila i na německém knižním trhu v kongeniálním překladu Reinera Kunze, vynikajícího  německého spisovatele a překladatele českého básníka Jana Skácela (1922-1989).

A ještě naposledy k Drážďanské ceně. V nominaci se roku 2014, tedy v předchozím ročníku, objevily i básně mladé české básnířky s ukrajinskými kořeny Marie Iljašenko. Iljašenko téhož roku vydala jeden z nejvýraznějších básnických debutů posledních let Osip míří na jih. Její verše jsou nepřehlédnutelné: přesné, spontánní, múzické, intimní i neosobní. A navíc neangažované. Nebo jinak: jejich jediné angažmá spočívá v tom, že jsou samy o sobě poezií… Sbírku Opis míří na jih jsem předloni v Budapešti zhltla jedním dechem; zkonzumovala ji v transu falešné cestovní horečky (básně jsou to skutečně cestopisné), v křesle pokoje, nehybně.  Vždyť úplně stačilo, jak mnou hnuly ty básně…! A protože je škoda o poezii mluvit a přitom ji před vámi tajit, vložím sem báseň ze zmiňované sbírky, a to i v německém překladu Bettiny Kaibach:

Makalu

Jsem jako šálek čaje.
Křehká bílá schránka, hořká chuť.
To je jako: nemít své ruce v rukou.
To je jako: být v moci trojhlavého boha.

Láska, říkáš. Makalu, říkám.
Pod ní jsou plantáže černého čaje.
Pod ní je základní tábor,
ve kterém bych měla být.

Ale léto letos nebylo.
A proto ani zima nepřijde.
Černé uhlí ve sklepích spí
a za bílého dne sny se mu zdají.

Makalu

Ich bin wie eine Tasse Tee.
Zerbrechlicher weißer Behälter, bitteres Empfinden.
Das ist wie: die eigene Hand nicht in der Hand haben.
Das ist wie: in der Gewalt des dreiköpfigen Gottes zu sein.

Liebe, sagst du. Makalu, sage ich.
Unter ihm sind Schwarzteeplantagen.
Unter ihm ist ein Basislager,
In welchem ich sein sollte.

Aber in diesem Jahr gab es keinen Sommer.
Und deshalb wird kein Winter kommen.
Schwarz schläft die Kohle in den Kellerräumen
Und erscheint ihr in weißen Tagträumen.

 Kdo to s českou poezií myslí skutečně vážně, neměl by opomenout každoroční antologii z nakladatelství Host Nejlepší české básně. Tentokrát vychází v rukou editorů-básníků Víta Slívy a Jakuba Chrobáka. Antologie, letos už osmá v řadě, představuje přibližně čtyři desítky básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; a pozornost je věnovaná publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.

 Ty ještě zvídavější z vás bych ještě ráda upozornila na nový webový magazín literárního obtýdeníku Tvar nazvaný Ravt. V psaní glos či spíše esejů o literatuře se zde střídá kritik Roman Kanda s básnířkou a kritičkou Olgou Stehlíkovou.  A právě do posledního Ravtu napsala Stehlíková docela podstatný esej o tom, jaká úskalí číhají na básníky angažované poezie. Čtení je to zábavné, polemické a hlavně chytré. Více zde: http://itvar.cz/ravt/. Myslím si totiž, že každá, i ta sebezdrženlivější nenávist, vychází primárně z lásky, a o poezii to platí bezvýhradně. Před lety jsem psala po dva roky týden co týden glosu o nové české sbírce do tehdy ještě solidních celostátních novin, které jsou dnes už jen sofistikovanějším bulvárem, ve kterém se poezie ocitá výhradně mimoděk – v podobě absurdně vykřičených titulků unavených článků.

 A stejně se mi dnes nečekaně po pravidelném psaní glos zastesklo. Ne po psaní, ale po obcování  s poezií v těch vzácných chvílích, kdy se čtení a promýšlení básní nezautomatizuje jen na vnitřní analytické pudy uchopit, zaznamenat a odhodit. Proto se možná píše, proto se překládá… Glosář o poezii zakončím proto drze svým vlastním textem o poezii, psaným jako odpověď na anketní otázku, co je to špatná poezie (psáno pro časopis Rozrazil).

Tak tedy, co je to špatná poezie?

Špatná poezie je jako věrná manželka, snaživý nástěnkář, učitel tělocviku s pedofilními sklony. Dobrá poezie musí být totiž i děvkou, zmatkem, leností, neboť jen tím vším je průzračně čistá, od života oddělená a přece živoucí, víc než jen život: ta věrná manželka, snaživý nástěnkář, učitel se sklony atd….
Dobrá poezie je polní cestou v zatáčce, je barevnější a mírnější než samotný život, a prudčí než život. Špatnou poezií bývají básně příliš angažované. A agitky, to už je čirý hnus.
Když je však poezie na první pohled ušlechtilá, chce se z ní zívat anebo se jí smát a to taky není hezké, myslím.
Nejnudnější poezii píší navíc často předobří lidé, kteří pravidelně podporují chudé děti v  Súdánu. Nebo ti, co pro samou tklivou dynamiku lyriky zapomínají na veselou směšnost života, také ti píšou špatnou poezii. Ale i anekdota je špatnou poezií, pointa většinou taky, zámlka jakbysmet, verše volné i vázané kvílí někdy chtěnou rytmičností jako nějaký afektovaný šimpanz. Špatná poezie je zkrátka všude kolem nás, číhá za kdejakým rohem literárního časopisu, knihy, domu. Ještě štěstí, že v zázračných okamžicích si tu a tam stihneme přečíst poezii dobrou, nebo ji spatřit (to ještě raději) a důstojně o ni pomlčet. Protože jen to, co nelze vyslovit a zprostředkovat, jen to tajemné, nehorázné, bezuzdné, v prchavosti okamžiku prožité; jen to je věčností a tedy dobrou básní.

 Že je poezie v dějinných okamžicích přece jen rovna próze, ba že dokonce nad prózou trčí jako ryzí modlitba, netřeba dokazovat. Stačí se teď o adventu začíst do německy psaných básní Paula Celana, stačí se jednoduše začíst do jakékoliv dobré poezie.

Vážení přátelé, studenti bohemistiky, přeji Vám klidný a sváteční první, druhý, třetí i nekonečný Advent, který- a to mi veřte-  jednoho dne navzdory své zdánlivé nekonečnosti plné prosincového stresu přece jenom skončí.

Dora Kaprálová